Karel Dolejší
Dva měsíce po vzpouře, kterou ukončila "dohoda s Putinem", přišlo při zničení letadla v jediném okamžiku o život celé vedení žoldácké organizace Wagner - včetně Jevgenije Prigožina a jeho zástupce, nadšeného neonacisty Dmitrije Utkina.
Diskutovány jsou nyní verze bomby na palubě soukromého Embraeru a sestřelení raketou. Insideři ruského režimu se zřejmě přiklánějí ke druhé možnosti.
Zabití wagnerovského vedení je mimo jiné políčkem do tváře běloruského diktátora Lukašenka, který se snažil v celé záležitosti zprostředkovat a nabídl žoldákům azyl v kdysi vlastní zemi. Ukázalo se ale, že to vše bylo k ničemu. Putin jen potřeboval trochu času k tomu, aby jeho lidé stihli od wagnerovců převzít vojenské operace v Africe.
Britské služby tvrdí, že rozjeté tažení wagnerovců na Moskvu bylo v červnu zastaveno poté, co Kreml doručil Prigožinovi výhrůžky zabitím jeho rodiny, jestliže vzpouru neukončí. Pokud by to byla pravda, dokonce i osoba Prigožinova naturelu by se mohla cítit zaskočena. V prostředí ruské mafie, kam patřil, platí nepsaná pravidla, která by podobný postup nedovolila. Na jedné straně ovšem stojí mafie dodržující alespoň jakýsi zvrácený kodex chování - a na druhé kremelská absolutní patologie moci.
Pro ty, kdo vůči ruskému imperialismu neaplikují chcimíry tolik oblíbenou metodu "tři opičky", stojí za to zopakovat dvě věci.
Za prvé, v Rusku, v místní vysoce ceněné tradici samoděržaví, je vládce definován jako ten, kdo nemusí dodržovat žádné sliby ani pravidla, kdo smí ve svém chování vždy uplatňovat naprostou libovůli. To se týká zrovna tak domácí politiky, jako i politiky zahraniční. Právě proto žádná smlouva, pod níž je podepsán ruský samovládce, nemá ani cenu papíru, na němž byla sesmolena.
Tato záležitost je na jedné straně dána ruskou politickou tradicí, kterou se nepodařilo nijak reformovat a která ve své současné podobě představuje degeneraci dokonce i vůči pofidérním poststalinským formám "kolektivního vedení". Ale kromě toho je důkladně zakotvena i ve struktuře institucí, pokud tedy má smysl o nich v dnešním Rusku vůbec mluvit. Dělba moci na Západě zaručuje, že parlament má v ruce určité páky, které může nasadit proti vládci (například mu na politiku, s níž nesouhlasí, neschválí peníze). Ruský "parlament" je ale v tomto smyslu výhradně schvalovací mašinérií se sekundární estrádní funkcí.
Za druhé, kauza naléhavě připomíná specifické osobní vlastnosti současného ruského vládce. Putin nikdy neodpouští ani nezapomíná, je mstivý až za hrob jako Miloš Zeman. Jestliže někoho považuje za zrádce - Prigožina s Utkinem, Ukrajince, nebo Čechy - nevzdá se nikdy možnosti si to s ním násilně vyřídit.
Obecně platí, že v politických systémech se silnými institucemi hrají osobní vlastnosti vládce poměrně malou roli, protože ten musí působit na předem jasně vymezeném hřišti. V ruském případě, v systému neomezené osobní moci vládce, však platí opak.
Kompletní smrt špiček wagnerovců Putina dočasně zbavuje starostí. Kdyby se je snažil postupně vraždit jednotlivě, velmi by narostlo riziko, že se hned po prvním útoku ti dosud přeživší opět postaví na ozbrojený odpor. Takto celou organizaci naráz zbavil všech, kdo by vůbec byli schopni proti němu něco podniknout.
Válečný zločinec Jevgenij Prigožin se v Rusku těšil značné popularitě zejména mezi lidmi z nižších vrstev. Ovšem o nich platí, že jsou už dlouhá léta politicky zcela pasivní. Pravděpodobnost, že se kvůli zabití svého kvazijánošíka najednou začnou bouřit proti Kremlu, je zřejmě mizivá.
V posledních týdnech Kreml nechal zavřít svého hlasitého kritika Girkina, kdysi nejschopnějšího velitele jím organizovaných jednotek "separatistů" na území ukrajinského Donbasu. Svého nejlepšího generála Surovikina zbavil velení vzdušně-komických vojsk a poslal ho do domácího vězení, kde čeká na verdikt kvůli (pravděpodobně vyfabrikovanému) spojení s Prigožinem. A konečně vedení wagnerovců, vojensky nejefektivnější části ruských invazních sil na Ukrajině, je po smrti.
Chronická podezřívavost vůči armádě a úspěšným velitelům ozbrojených sil je arci typickou součástí znova tolik vyzvedávané stalinské tradice. Sovětské důstojníky kdysi systematicky špehovali politruci, ale dnes jsou spíše pod systematickým dozorem Putinových tajných služeb. Do vedoucích funkcí jsou vojáci opět vybíráni výhradně podle loajality, zatímco kritérium výkonu hraje minimální roli.
Na druhé straně to ale rozhodně neznamená, že by se Putin chystal přestat svou armádu používat. Byly zaznamenány první dodávky severokorejské munice na ukrajinskou frontu, Pchjongjang hovoří i o nasazení vlastního ozbrojeného personálu. Zdá se, že by to mohl být začátek nádherného přátelství mezi dvěma trhlými diktátory, o němž tak dlouho básnil zakladatel časopisu Zavtra, letos pětaosmdesátiletý Alexandr Prochanov.
Putin by sice stál o určitou přestávku ve válce, ale rozhodně není ochoten konflikt ukončit dříve, dokud nebude znát výsledek příštích amerických prezidentských voleb. Trumpova ochota okamžitě zradit Ukrajinu i celou Evropu je mimo veškerou pochybnost.
Osud Prigožina s Utkinem jen důrazně připomíná iluzionistickým chcimírům, jak to dopadá, když se chcete "dohodnout" s Putinem, aniž jste schopni jej přitlačit ke zdi a donutit ho, aby také skutečně udělal, co dříve teatrálně slíbil.