Antti Rautiainen
Loni v září zveřejnili někteří italští anarchisté kolektivní výzvu „Sabotujte válku!“, v níž kritizovali ukrajinské anarchisty za to, že brání sebe a své hnutí proti ruské imperialistické agresi. Jejich argumentace je založena na etických i věcných bodech. Začnu komentářem k těm druhým, protože se žel zdá, že tito soudruzi propadli alternativní realitě utvářené ruským propagandistickým kanálem Russia Today a dalšími Ruskem sponzorovanými dezinformacemi na sociálních sítích.
Kdo začal válku na Ukrajině?
Podle této skupiny italských anarchistů válka „začala v roce 2014 útokem na ruskojazyčné obyvatelstvo na Ukrajině, při kterém Ukrajina páchala násilí, útoky, znásilnění, vraždy a bombardování na obyvatelích Donbasu (zhruba 14 000 mrtvých mezi lety 2014 a 2022, včetně stovek dětí); strašlivý masakr v Oděse 2. května 2014, kdy neozbrojené demonstranty volající po nezávislosti na Ukrajině, kteří se ukrývali v budově místních odborů, povraždil a zaživa upálil dav ozbrojených nacistů v doprovodu policie.“
A tak válka začala kvůli těmto „provokacím“. To znamená, že podle italských anarchistů válku v roce 2022 svým způsobem začala Ukrajina.
Stejně jako mnoho jiných válek, ani válka v Donbasu v roce 2014 nemá jediný výchozí bod. Válce předcházely demonstrace Euromajdanu v Kyjevě, při nichž zahynulo více než 100 lidí. Podle ukrajinského ministerstva vnitra bylo během Euromajdanu zabito 17 policistů – doufám, že to není „útok proti ruskojazyčným komunitám na Ukrajině“, na který se odvolávají italští anarchisté.
Po Majdanu Rusko obsadilo a anektovalo Krym. Od 27. února 2014 zahynul jeden ruský voják – předpokládám, že to také není ten ukrajinský útok, o kterém italští anarchisté mluví.
V mnoha východoukrajinských městech příznivci svrženého prezidenta Janukovyče obsadili administrativní budovy, ale tyto okupace byly relativně nenásilné. Nicméně 12. dubna 2014 ozbrojené jednotky vedené plukovníkem ruské GRU Igorem Girkinem, jenž byl později identifikován coby účastník násilných zmizení v Čečensku, obsadily město Slovjansk. Začali brát rukojmí a vraždit místní obyvatele, které podezřívali z toho, že se staví proti ruským zájmům, a také rabovat domy místní romské menšiny. Válka tedy nezačala v roce 2014 útokem proti ruskojazyčným komunitám na Ukrajině, ale tím, že agent ruských tajných služeb na příkaz Kremlu zaútočil se svými jednotkami na ukrajinské město.
Důvody začátku války jsou samozřejmě složité – konflikty mezi různými skupinami oligarchů, nedůvěra mezi politickými elitami v různých regionech, související s jazykovou otázkou, ale nejen s ní. O tom, kdo konflikt eskaloval, se příliš nevedou spory ani polemiky; Girkin sám prohlásil, že válku rozpoutal a že je na to pyšný.
Pokud jde o 14 000 mrtvých, které italští anarchisté uvádějí jako oběti války v Donbasu, zdroj tohoto tvrzení není uveden, ale je to horní hranice, kterou uvádí zpráva ONCHR OSN, což je, předpokládám, onen zdroj. Z těchto 14 000 patří 4400 lidí k odhadovaným ztrátám ukrajinských ozbrojených sil a 6500 je odhadovaný počet pro ztráty ruských a separatistických jednotek. Z oněch 14 000 uvádí UNCHR 3404 civilních obětí, a to z obou stran fronty, neboť ruské a separatistické jednotky také pravidelně střílejí na civilní obydlí a kladou miny. Z těchto 3404 obětí je však 3039 z období mezi lety 2014 a 2015 a 298 obětí z malajsijského civilního letadla, které ruští vojáci omylem sestřelili. V roce 2021, před útokem v únoru 2022, zemřelo v konfliktu pouze 25 civilistů, a to na obou stranách fronty dohromady. Z nich 12 zemřelo při nehodách s minami a jinými výbušninami. Tato čísla nezpochybňuje ani jedna strana a zpráva UNCHR skutečně vychází z čísel, která uvádějí představitelé samotných „separatistických“ republik. Mělo by tedy být zřejmé, že v roce 2022 neprobíhala žádná genocida obyvatel Donbasu ze strany Ukrajiny a že konflikt se až do plné ruské invaze většinou utlumoval.
Co se stalo v budově odborů v Oděse?
Pokud jde o požár budovy odborových svazů v Oděse 2. května 2014, existuje velké množství reportáží přímo z místa události (příklad). Toho dne se konal pochod proevropských fotbalových fanoušků, který byl napaden ozbrojenými proruskými demonstranty z Antimajdanu, kteří spolupracovali s policií. Na fotografii vidíte, jak aktivista Antimajdanu Vitalij Budko střílí z útočné pušky a údajně zabil Igora Ivanova z protistrany. Frakce Euromajdanu však získala převahu, zahnala demonstranty z Antimajdanu k Paláci odborů, který vyhořel a kde zemřelo několik lidí. Mezi oběťmi byli i ti, kteří neměli s aktivisty Antimajdanu nic společného.
Dav Euromajdanu v Oděse byli v podstatě ukrajinští nacionalisté a pravicoví liberálové spolu s některými fašisty, dav Antimajdanu byli ruští nacionalisté a pravicoví konzervativci s příchutí sovětské nostalgie. Žádná z těchto skupin neměla nic společného s anarchismem, antiautoritářskými myšlenkami nebo jakýmkoli jiným druhem levicovosti kromě stalinismu a vybírat si mezi nimi stranu by bylo směšné. Kdyby teď anarchisté nebo antifašisté zaútočili na nějaký pravicový pochod, prohráli boj a byli zabiti, oplakával bych oběti, ale netvrdil bych, že „neozbrojení demonstranti byli povražděni“. Samozřejmě bych nepřál smrt otravou oxidem uhelnatým v hořící budově ani ruským nacionalistům nebo stalinistům, ale něco takového se může stát, když začnete bojovat a prohrajete. Na internetu lze najít mnoho videí z požáru, například na tomto je vidět, že se oheň šíří zvenčí i zevnitř budovy; je velmi pravděpodobné, že protestující z Antimajdanu nebyli se svými Molotovovými koktejly příliš opatrní. Na dalších videích můžete vidět, jak dav z Euromajdanu reaguje na lidi uvězněné uvnitř budovy různě – někteří bijí ty, kteří z budovy utíkají, jiní jim pomáhají uniknout pomocí žebříků.
O průběhu událostí v Oděse není sporu. Místní novinářská skupina 2. května na svých webových stránkách shromáždila různé konspirační teorie a vyvrátila je. Přestože místní policie byla během událostí pasivní, podařilo se jí do jisté míry vyšetřit násilnosti a předvést část davu z Euromajdanu před soud (násilníci z Antimajdanu před zatčením uprchli do Ruska). Kvůli extrémnímu tlaku proti soudu však nikdo z nich nebyl za požár odsouzen.
Pokud jde o to, co se odehrálo v Oděse, ani obecně v souvislosti s událostmi, které se na Ukrajině odehrály na jaře 2014, neexistují dvě velmi odlišné verze. Dokonce ani seriózní prokremelští analytici netvrdí, že Igor Girkin byl utlačovaný ruskojazyčný Ukrajinec nebo že v Oděse byli jako první napadeni protestující z Antimajdanu. Takové fantastické alternativní historie si nechávají pro sociální sítě a další brakové oblasti internetu a pro důvěřivé západní publikum Russia Today.
A co fašismus na Ukrajině?
Pokud začne válka, je obvykle dobré se zeptat místních anarchistů, kterých je na Ukrajině spousta. Žel se zdá, že italští anarchisté se nejprve poradili s posranou kremelskou propagandou. Totéž platí, pokud jde o vliv nacistů a fašistů v ukrajinské společnosti, který je ruskými propagandisty divoce zveličován a západními liberály naopak podceňován. Byli to ukrajinští anarchisté a antifašisté, kteří proti těm samým náckům léta bojovali. Nikdo nezná situaci s nácky lépe než ukrajinští kamarádi a kamarádky a oni mohou nejlépe odhadnout závažnost nebezpečí, které ukrajinští fašisté představují pro širší ukrajinskou společnost. Neříkám, že by ostatní lidé neměli mít svůj názor, sám nejsem Ukrajinec, ukrajinsky umím sotva číst a Ukrajinu jsem navštívil jen čtyřikrát v životě. S mnoha Ukrajinci nesouhlasím v názoru na mnohé ukrajinské události, ale ptám se nejprve na jejich názor.
Je zvláštní číst, že anarchisté jsou znepokojeni zatýkáním putinovských kněží. Je zřejmé, že někteří z levičáků, kteří jsou na Ukrajině potlačováni, byli celý život proti Putinovi, a tomuto problému se nevěnuje dostatečná pozornost, ale nelze srovnávat současnou míru represí na Ukrajině s represemi v Rusku.
O etice odporu
Co se týče etičtějšího argumentu o nevstupování do státní armády a odmítání obrany proti imperialistické agresi; ten nesouvisí s konkrétními událostmi, ale s osobní etikou. Válka je vražda a připojit se k vraždě, ať už z jakéhokoli důvodu, správného či nesprávného, se musí rozhodnout jednotlivec, protože morální odpovědnost je vždy na něm. Nejsem nikdo, kdo by požadoval pacifismus, ani nikdo, kdo by chtěl po někom, aby zabil jiného.
Italští anarchisté ve svém prohlášení ani jednou nezmiňují téma imperialismu a kolonialismu. Ukrajinská válka je líčena a chápána jako válka mezi dvěma stejně autoritářskými národními vládami, ukrajinskou a ruskou, nebo jako zástupná válka mezi dvěma mocenskými bloky, blokem NATO a rusko-čínským blokem. Putin, ruská elita a velká část veřejnosti s vymytými mozky však nepovažují Ukrajinu za „řádný stát“, ale spíše za část Ruska, kterou ovládli nějací vzpurní a primitivní rolníci, kteří mluví směšným ruským dialektem. Cílem války je udělat z Ukrajiny ruský satelit, je to imperialistická dobyvačná válka, která má buď vytvořit nárazníkovou zónu, nebo v nejlepším případě pro Kreml asimilovat všechny Ukrajince do ruské společnosti.
Neexistuje téměř žádné imperialistické dobývání, které by zároveň nebylo nějakou zástupnou (nebo přímou) válkou mezi kolonialistickými nebo imperialistickými zeměmi. Stejně tak jen velmi málo antikoloniálních povstání uspělo, aniž by oportunisticky hledalo pomoc u konkurenčních mocenských bloků.
Palestinský konflikt byl po desetiletí kromě národně osvobozeneckého boje také zástupnou válkou mezi západním a sovětským blokem a v poslední době zástupnou válkou mezi USA a Íránem. Tyto dva aspekty se navzájem nevylučují. Každé slovo italských anarchistů napsané o ukrajinské válce, z níž těžil kapitalistický válečný průmysl, stejně přesně popisuje palestinský konflikt, který byl po desetiletí zkušebním polem pro izraelské vojenské technologie a nyní příležitostně i pro íránské technologie. Znamená to, že by Palestinci měli přestat klást odpor, odevzdat svou půdu osadnickým extremistům a odstěhovat se do kterékoli země, která bude souhlasit s jejich přijetím? Měli by Kurdové také přestat klást odpor? Antikoloniální a antiimperialistický odpor se často odehrává v rámci státu nebo kvazistátu a většina zemí světa uznala palestinský stát. Pokud by Izrael a USA uznaly palestinský stát a pak pokračovaly ve vraždění a etnickém čištění Palestinců, bylo by to přijatelné? Nemělo by být přehnané žádat, aby se stejné zásady uplatňovaly ve všech protiimperialistických bojích, nejen v tom ukrajinském.
Etické otázky a anarchistická strategie jsou samozřejmě složitější než faktické nepřesnosti. Nikdo z nás nemůže předvídat budoucnost. Nevíme, co se na Ukrajině stane, ani zda úsilí ukrajinských anarchistů/ek a antifašistů/ek přinese ovoce, nebo vyústí v trpkou porážku.
Jen čas ukáže, kdo měl pravdu – ti, kdo bojovali proti imperialismu jako dobrovolníci v zákopech a sháněli pro dobrovolníky zásoby, nebo ti, kdo na internetu vyzývali k dezerci. Ale i ti druzí by si měli dávat záležet, aby se jejich prohlášení zakládala na faktech, a ne na zlovolné kremelské propagandě, která neobstojí při sebemenší kontrole. Mohu akceptovat a respektovat anarchisty, kteří mají jiné zásady a jiné strategie, ale nemohu akceptovat anarchisty, kteří šíří zfalšovaná fakta.
Zdroj:
https://avtonom.org/en/author_columns/anarchists-should-not-be-spreading-putinist-propaganda