Táňa Zabloudilová
Od začátku války vznikají na Ukrajině dobrovolnické skupiny a iniciativy pomáhající civilistům i armádě. Mluvili jsme s členkou ženské skupiny Květ.
Na rozdíl od jiných ukrajinských dobrovolnických skupin se Květ (Cvit) profiluje jako ženská organizace. Od svých dárců vybírá peníze, za které nakupuje vybavení pro ukrajinskou armádu. S jednou z členek skupiny, Anastasií Zamulou, jsme mluvili o tom, proč se Květ rozhodl pomáhat právě takto a jak momentálně situaci ve své zemi jeho členky vnímají.
Jak vznikl Květ? Měly jste s fundraisingem a pomocí na dobrovolné bázi nějaké zkušenosti?
Květ vznikl během prvního týdne války, koncem února. Ten jsem strávila v Kyjevě, než mě evakuovali do Lvova. Nikdy jsem nic podobného nedělala, ale tehdy jsem začala pomáhat kamarádovi z organizace Kyiv Angels, což je dobrovolnická skupina, která pomáhá ukrajinským civilistům i armádě v oblastech postižených válkou. Přes internet oslovují dárce, kteří posílají peníze a oni za ně nakupují potraviny, léky a nejrůznější vybavení. Vozí je přímo k lidem žijícím v místech, kde dochází k násilí, nebo za nimi jezdí tam, kam je evakuují. Já jsem jim pomáhala organizovat zásilky léků, třídit je, balit a tak dál. Brzy jsem se ale dostala do situace, která pro mě byla téměř nezvládnutelná.
To, že jsme ženy, má vliv na emoce lidí a ti pak lépe chápou, že podporovat armádu znamená bojovat za svobodu.
Dostali jsme požadavek na balík pomoci pro armádu, který byl hrozně velký. Měla jsem do té doby zkušenosti jen s nakupováním léků pro civilisty, a když jsem si pořádně přečetla tuhle objednávku, zjistila jsem, že jde o věci v hodnotě asi 150 tisíc dolarů. Spacáky, vojenské boty, uniformy, lékárničky, noční vidění, různé optické systémy… Spočítala jsem to a zjistila, že je to mimo moje možnosti. Hned poté jsem si řekla, že musíme založit organizaci, která by se zabývala speciálně pomocí armádě. V té době už se úspěšně fundraisingu věnovali lidé jako Serhij Pritula, známý ukrajinský moderátor, a znala jsem taky Save lives in Ukraine, ale ti byli zavalení požadavky – řekli mi, že musím do fronty. No a tak vznikl Květ. Založily jsme ho s kamarádkou, která je fotografka. Já sama jsem stylistka – tedy byla jsem před válkou. Pak se k nám přidalo pár dalších žen – a dneska je nás osm. Nejdřív jsme se tomu věnovaly nárazově, teď už nonstop.
Proč jste se rozhodly založit organizaci postavenou na principu fundraisingu jen pro armádu?
Protože většina ostatních organizací pomáhá civilistům. Je to jednodušší. Získat peníze pro armádu v zahraničí je mnohem těžší. Jde podle nás hodně o způsob, jakým s lidmi komunikujete. Abyste skutečně udělali kus práce, potřebujete působit důvěryhodně. Proto vznikla organizace, která zdůrazňuje, že členkami jsou samé ženy. Myslím, že jsme podvědomě věděly, že vybírat peníze pro armádu bude pro nás jako pro ženy jednodušší.
Nejste tedy feministická skupina?
Jsme všechny feministky, to rozhodně. Ale musím přiznat, že Květ nevznikl s tím, že na to budeme upozorňovat. Skupina do velké míry existuje v tomto složení, protože jsem zvyklá se na ženy spoléhat, pracovat se ženami. Myslím si, že to vzniklo nějak intuitivně. Lidé ze zahraničí často nechtějí posílat peníze armádě, protože mají pocit, že by pak financovali násilí. Z mého pohledu je to špatná úvaha – my prostě potřebujeme silnou armádu, aby nás ochránila, jinak než bojem se nezachráníme. Nicméně to, že jsme ženy, má vliv na emoce lidí a ti pak lépe chápou, že podporovat armádu znamená bojovat za svobodu. Ženy také symbolizují budoucnost – naše těla dávají život. Já samozřejmě podporuju právo na potrat, ale většina lidí takto ženy vnímá, a proto na nás lidé reagují a podporují nás. Navíc jsme ženy přímo odsud, z Ukrajiny, ne velké anonymní organizace typu Červený kříž nebo Unicef, které – omluvte moje vyjadřování – u nás posraly, co mohly.
Co nejčastěji pro armádu zajišťujete?
Všechno možné. Záleží na tom, jaká část armády nebo jaká dobrovolnická ozbrojená skupina, která se vydává armádě pomoci, něco poptává. Jsou to často drahé věci jako optické systémy nebo různá vozidla, dodávky, náklaďáky. S tím míváme často problémy, protože jsou opravdu drahé a je těžké je sehnat. Podobně jako drony – ty jsou velmi žádané, ale shánět je opravdu není jednoduché. A pak je to spousta běžnějších věcí: uniformy, boty, spacáky, neprůstřelné vesty, helmy… Umíme se postarat o všechno, až na zbraně, to neděláme, ani nemůžeme.
Jak všechny ty věci sháníte?
Na Ukrajině teď už skoro nic není. Pokud něco přijde, okamžitě se to vyprodá. Takže hledáme v zahraničí. Máme své dodavatele, bereme věci z Polska, Rakouska, dokonce z Číny, i když Číňané oficiálně nepodporují naši armádu. Často je to těžké, nebudu lhát. Ty věci jsou drahé a jsou špatně dostupné, ale máme už své metody, jak se k věcem dostat. Máme síť dobrovolníků a lidí po Evropě, na které se můžeme obracet.
Jak oslovujete dárce?
Máme hodně způsobů. Hodně toho seženeme díky Instagramu. Nejprve nám peníze posílal jen okruh známých, kamarádi kamarádů, a nebylo toho moc. Ale krok za krokem jsme se posunuly, jedeme přes sociální sítě i osobní účty a jedna naše členka, která utekla do Kanady, se účastní offline fundraisingových akcí pro Ukrajinu tam. Teď jsme třeba ve spolupráci s jednou designerkou navrhly trička, která prodáme. Snažíme se ale hlavně získat větší dárce ze zahraničí.
Kolik se vám daří vybírat? Co považujete za dobrý týden?
Je těžké to odhadnout, každý týden je jiný. Nejvíc jsme získaly, když jsme vybíraly na neprůstřelné vesty. To bylo v dubnu a bylo to pro armádní jednotku, která měla jet do Mariupolu. Bylo to v extrémně tragické a vypjaté době a vybraly jsme asi 12 tisíc dolarů za dva dny. Ale jsou samozřejmě i slabé týdny, hodně záleží na tom, jestli nás repostuje někdo slavný. Vybrat na vozidlo za 45 tisíc dolarů není nic jednoduchého. Většina naší práce se nicméně odehrává online, jen na začátku jsem pracovala manuálně, když jsem řídila a balila léky. Dneska většinou jen přeposíláme peníze. Občas jdu na poštu vyzvednout věci, které vezu armádě, ale nebývá to často, většina naší práce je komunikace.
Po celé Ukrajině teď působí spousta dobrovolnických skupin. Jste v kontaktu s touto sítí?
Jasně, všichni totiž víme, že bez toho to nepůjde. Budu pomáhat až do konce války, protože vím, jak moc je to důležité. Z armády nám pokaždé dávají vědět, jak moc jim pomohlo to které vozidlo nebo koho zachránilo jaké vybavení. Dobrovolnické hnutí na Ukrajině je obrovské, třeba zmiňovaný Pritula byl schopen začátkem války získat šest nebo osm milionů za pár dní. Kdyby nebylo dobrovolníků, nemohli bychom se tak dlouho bránit. Nevíme, co se děje na bojištích, ale děláme zásobovatelskou práci, bez které to nejde. Už jsem zmiňovala Anděly z Kyjeva, hodně významná je ale i pomoc, kterou zajišťuje Levý břeh, což je organizace, která pomáhá lidem v Kyjevě i v jiných městech znovu si postavit nebo opravit domy. Všichni to dělají zadarmo. Peníze, které vyberou, jdou na materiály a profesionály, kteří jim pomáhají.
Jak se vyvíjí od začátku války váš psychický stav a odhodlanost?
Mění se to. Na začátku jsme si myslely, že to bude záležitost týdnů. Samozřejmě jsme útok čekaly, minimálně od prosince, kdy se ruská armáda srocovala u východní hranice. Spousta lidí tomu nechtěla věřit. Moje máma pořád říkala, že je 21. století a máme vyspělou diplomacii a nic takového jako vojenský konflikt nemůže nastat, ale já jsem byla připravená na to, že se něco stane, i když nikdo nemohl čekat, že Rusové přijdou až do Kyjeva nebo že se odehrají věci jako masakr v Buči… Nicméně nějakou drobu trvalo srovnat se s tím, že tu válka bude měsíce nebo i roky. Od té doby, co jsem si to uvědomila, je to lepší. Jsem emocionálně stabilní. Vím teď, že je to maraton, ne sprint, a že musíme pořád pracovat, pořád pomáhat. Jinak je nemožné vyhrát. Už mi není líto dnů, kdy nepracuju, protože vím, že potřebuju taky odpočívat, abych pak mohla podat výkon. Brzy nastoupím na zdravotnický kurz – lidské zdroje nejsou nekonečné a můžu se dostat až k bojům.
Budete dál pokračovat v tom, co děláte?
Ano, až válka skončí, Květ bude fungovat dál. Už dávno přesáhl naše původní plány. Po válce budeme pomáhat s rehabilitací armády a pomáhat vojákům psychologicky. Už teď mají všichni postraumatickou stresovou poruchu, jsem v kontaktu s mnoha z nich, mám v armádě hodně kamarádů, bývalých civilistů, a je to pro ně strašně těžké. Pomohla by jim samozřejmě větší podpora armády ze zahraničí – pokud by za námi nestála Británie nebo USA, už bychom dávno nebyli schopní fungovat. Lidé ze zahraničí ale často nechápou politický, sociální a historický kontext, ve kterém se jako země tváří tvář Rusku nacházíme. Přála bych si, aby se o něm lidé dozvěděli víc, aby věděli, za co bojujeme a proč válka vůbec začala.