Magdaléna Středová
Ukrajina jednohlasně ratifikovala Istanbulskou úmluvu. Připojila se tak k více než třicítce nejen evropských zemí v ochraně před genderově podmíněným násilím. Na co čeká Česká republika?
Ukrajinský parlament jednoznačně schválil ratifikaci Evropské úmluvy o prevenci genderově podmíněného násilí, takzvanou Istanbulskou úmluvu. Pro bylo 259 senátorů, proti 8. Úmluva vznikla v roce 2011 v Istanbulu za účelem prevence a potírání domácího, sexuálního a jiného násilí páchaného zejména na ženách. Země, které úmluvu podepsaly, se zavazují ke kriminalizaci psychického týrání, pronásledování, sexuálního zneužívání, nucených sňatků či nucené sterilizace. Turecko bylo první zemí, která úmluvu ratifikovala, ale též první zemí, která od úmluvy odstoupila.
Ženy a dívky jsou ve válce obzvlášť zranitelné
Debata ohledně Istanbulské úmluvy proběhla na Ukrajině již několikrát. V minulosti byly proti ratifikaci hlavně konzervativní a náboženské strany, kterým vadil termín „gender“, jenž je v dokumentu použit. Ukrajina úmluvu podepsala již v roce 2014, v platnost ji však uvedla až teď. K tomuto rozhodnutí pravděpodobně přispěl probíhající konflikt. Svět obletěly znepokojivé zprávy o zvěrstvech, kterých se dopouští ruští vojáci na ukrajinském obyvatelstvu. Tento krok by měl usnadnit ukrajinským státním orgánům i obětem dosáhnout spravedlnosti.
Jak vypadá vlažný postoj k úmluvě chránící před násilím zranitelnější polovinu společnosti?
Generální tajemnice Evropské rady Marija Pejčinović Burić Ukrajinu i prezidenta Zelenského za tento krok ocenila. „Vzhledem k tomu, že ženy a dívky jsou během válečného konfliktu obzvláště zranitelné, vřele vítám schválení Istanbulské úmluvy ukrajinským parlamentem. Jedná se o obrovský krok vpřed v ochraně žen a dívek před všemi formami násilí, ať už na Ukrajině nebo v zahraničí,“ prohlásila. Tento krok členské státy považují za nezbytný, pokud se chce Ukrajina stát členem Evropské unie.
Terč dezinformací
Přestože Česká republika je členem Evropské unie už skoro dvě dekády a Istanbulskou úmluvu podepsala v roce 2016, doposud ji neuvedla v platnost. Již vláda Andreje Babiše ratifikaci přislíbila, nedlouho poté však otočila s tím, že je tato úmluva k ničemu. Jakkoli jde o zásadní dokument, o jehož schválení bychom vůbec neměli diskutovat, v politice stále vzbuzuje podivné reakce. Naposledy se k němu veřejná debata stočila letos v lednu, kdy nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek za ODS její schválení posunul o další rok na leden 2023 z důvodu potřeby „politických debat“. Podle všech informací má vláda k ratifikaci spíše vlažný postoj, prý by mohla narušit dobré koaliční vztahy. Jak vypadá vlažný postoj k úmluvě chránící před násilím zranitelnější polovinu společnosti?
Kolem Istanbulské úmluvy se též vyrojila řada dezinformací, které jsou podporovány i samotnými politiky a političkami. Tou nejběžnější z nich stále zůstává, že Česká republika má i bez úmluvy právní řád, nástroje i informovanost potřebné pro řešení problémů s násilím na ženách.
Spousta lidí též zastává názor, že Istanbulská úmluva je ve skutečnosti jen zástěrkou pro implementaci „genderové ideologie“ do našich zákonů. Se slovem „gender“ evidentně nemají problém jen ukrajinské konzervativní strany. Další ze lží o Istanbulské úmluvě hlásá, že je „diskriminační“, protože ignoruje muže jakožto oběti domácího a sexuálního násilí. Jelikož drtivou většinu pachatelů domácího i sexuálního násilí tvoří právě muži, přizpůsobují se tomuto faktu i formulace v úmluvě. Není však pravda, že násilí na lidech jiného genderu ignoruje – hned článek 2 mluví explicitně o „všech obětech“ – tedy i o mužích a dětech.
Negativní postoj nepřekvapivě zaujímá i opozice. Tomio Okamura na svém Facebooku uvedl: „Úmluva podepsaná nedaleko pobřeží, na kterém stála mýtická Trója, je skutečným trojským koněm, který má jediný cíl – kodifikovat rozvrácení tradičního hodnotového systému, který panuje v Evropě. Dělá to skutečně chytře – jako hlavní záminku tu máme boj proti násilí na ženách. Zkuste někdo nesouhlasit. Ale pod tímhle pláštíkem je krytá zcela zásadní teze Istanbulské úmluvy, že musíme bourat tradiční stereotypy vůči ženám – tedy náš tradiční evropský pohled na to, že žena je dáma, matka – tedy, že je žena. Osobnost zasluhující ochranu muže.“
V České republice za ratifikaci lobbuje několik lidskoprávních organizací. Již dlouhou dobu na problémy genderově podmíněného násilí upozorňuje například organizace Konsent nebo Česká ženská lobby. Důležitost schválení úmluvy právě u nás je nasnadě: V České republice zažila znásilnění každá desátá žena, každou třetí někdo obtěžoval. S domácím násilím se setkalo okolo 38 procent žen. Na policii je však ročně nahlášeno jen okolo pěti procent případů znásilnění.
Ratifikace by mimo jiné mohla vytvořit příznivější podmínky pro oběti těchto činů, v lepším případě by napomohla předcházení násilných činů na ženách a zajistila by spravedlivé tresty pro násilníky. Podle některých veřejných osobností ale máme momentálně k řešení jiné a důležitější věci, než je toto. Například válku nebo inflaci.
Pokud však i stát přímo se účastnící válečného konfliktu smlouvu ratifikuje, problémem asi nebude důležitost, ale spíše konzervativní a v mnoha ohledech i omezený pohled na svět. Současná vláda má mezi svými poradci i členy a členky ultrakonzervativní Aliance pro rodinu. Mnoho poslanců a poslankyň má nevyjasněné vztahy s Hnutím Pro život a o tom, jaký vztah má s touto ultrakonzervativní organizací samotné ministerstvo práce, ministr Marian Jurečka mlží. Zda se v lednu příštího roku konečně uvedení Istanbulské úmluvy v platnost dočkáme, zatím není známo.
Autorka je stážistka Alarmu.