Polina Davydenko, Lukáš Dobeš
Reportáž z kramatorského směru fronty. Oleksandr a Vitalij, kteří se na začátku invaze stali dobrovolně bojovými zdravotníky, vyprávějí o tom, jak náročné je pro lidi kolem padesátky jít do války a jaké jsou vyhlídky na příměří.
Vitalij s přezdívkou Malíř zrovna zatopil v kamnech ve starém domku. Jeho kolega Oleksandr nám ihned nabízí čaj a kávu. Oba jsou bojoví zdravotníci nedávno převelení do nově vzniklé zvláštní roty, která se specializuje na vývoj pozemních dronů. To jsou menší terénní vozíky na dálkové ovládání, které dovážejí zásoby nebo evakuují raněné z předních pozic, kam jinak přes intenzitu bojů, další pomoc nedojde. Úkolem Malíře a Oleksandra je poskytnout první pomoc zraněným. Setkáváme se v čase mezi „novými“ a „starými“ Vánocemi. Ty od loňského roku ukrajinská vláda přesunula na 25. prosince, namísto 7. ledna. Lednové datum se totiž pojí nejen s ruskou větví pravoslavné církve, ale i se sovětskou minulostí.
Malířova přezdívka není náhodná. Padesátník ze Záporoží v civilním životě lakoval auta. O počátcích své nové profese nicméně mluví s lehkostí: „Ze začátku jsem se bál, že jakmile uvidím roztrženou nohu, omdlím, ale nic takového se nestalo. Jezdili jsme do polních nemocnic blíž k frontové linii jako sanitáři. Pomáhali jsme chirurgům. Podávali jsme věci, utírali pot nebo čistili brýle. Tohle jsem dělal bez ustání dva měsíce.“
Ti, kdo jsou pro dohody o příměří, se dohodnou jen na zmrazení konfliktu. Rusové se tak zmátoří a půjdou dál. A kdoví, jestli tím příště neutrpí i Evropa.
Příběhy obou nynějších vojáků spojoval na začátku invaze problém s tím, jak se vůbec do řad ozbrojených složek přidat. S vyšším věkem se snižovala i možnost se mobilizovat. „Nepodařilo se mi narukovat ani hned po začátku invaze, a pak ani do dronařské jednotky, ve které už sloužil můj starší bratr. Ozval se mi ale synovec s tím, že v nemocnici hledají posily. Když jsem přišel do centra napodruhé, koukli na mě se slovy ‚co ty tady zase pohledáváš?‘“ povídá Malíř o svých neúspěších v mobilizačním centru a se smíchem dodává, „nicméně s lejstrem, že budu pomáhat v nemocnici, mě už vzali. Lékařskou komisí jsem pak prošel za patnáct minut a na druhý den už jsem byl ve službě.“ Oba tak našli své místo v polních chirurgických jednotkách.
Služba na polním stabilizačním bodě
Oleksandr měl naopak s nemocničním prostředím zkušenosti už z civilu: „Pocházím z Dněpropetrovské oblasti, pak jsem dost cestoval u nás a trochu i v zahraničí. Před invazí jsem žil roky v Záporoží, pracoval jsem v tamější nemocnici, konkrétně u soudně-lékařské expertizy, tedy v márnici. Abych mohl jít do války, musel jsem si vzít akademické volno. Taky už nejsem nejmladší a v zákopech bych to už fyzicky neutáhl. Zato v nemocnici jsem užitečný a mám tu práci rád.“ V polní nemocnici je koordinátorem a zapisovatelem.
Evakuační vozy přivážejí raněné často v bezvědomí nebo dezorientované, se ztrátou paměti. Jeho úkolem bylo dokumentovat veškeré osobní údaje, včetně typu zranění, provedených zákroků a již aplikovaných léků. Ty se často nesmí buď podávat zároveň, nebo po nich léky podané specialisty nezabírají. Dochází i k případům, kdy si vojáci aplikují silné léky proti bolesti už před evakuací, aniž by na to své kolegy nebo zdravotníky upozornili. V situaci, kdy dorazí v bezvědomí, jim pak musejí ošetřovatelé prohledat věci, nebo se jinak z již nabraných zkušeností domýšlet, zda v sobě má raněný drogy nebo jiný lék proti bolesti. Na dotaz, jestli se s invazí rozšířilo více drog i na frontu, jak jsme slyšeli i dřív v civilním centru pomoci závislým, Malíř dodává: „Ne, jsou to ojedinělé případy, následky civilního života. Pokud něco někdo bral tehdy, tady v neustálém stresu, se mu to sejde o to víc.“
S Oleksandrem a Vitalijem si povídáme na doněckém směru fronty, který je aktuálně nejvíce zkoušený každodenními pokusy o prolomení ukrajinské obrany. S tím se pojí i množství zraněných. „Aktuální čísla komentovat raději nebudu,“ říká k tomu Vitalij, „ale byly už i momenty, kdy jsme se museli postarat o šedesát lidí. To jsme pak pracovali i po dvou směnách a z operačních sálů jsme ani neodcházeli.“
S počínajícími mrazy navíc přišly omrzliny a podchlazení. Vojáci si v mrazech například nemůžou jednoduše ohřát vodu, protože kolem létají ruské průzkumné drony a hledají každý náznak přítomnosti člověka. Jednotky v předních liniích mohou zůstat bez vody úplně. Tehdy jim kolegové dokážou do zákopů shazovat zásoby vody a jídla i z dronů. Tam, kam se nemůže dostat ani dron, pijí podle Oleksandrových slov vojáci z kaluží. Akcentuje tak množství případů angín, zápalů plic i bakteriálních onemocnění: „Běžné nemoci tak ani za války rozhodně nepřestaly existovat a řešíme je tady denně.“
Když se obou ptáme, jestli mají nějaký jeden utkvělý moment nebo příběh, který by rádi pověděli, Oleksandr spíš lehce krčí rameny: „Všechny dny se tu slévají. Opakuje se to pořád dokola. Znáte ten film Na Hromnice o den více? Tak takhle se cítím. Probudíš se – je válka. Jdeš spát – je válka.“ A Malíř s úsměvem přitaká: „Povedlo se ti trochu vyspat? Nepodařilo? Fajn, nevadí, tak příště. Jednou jsme zvládli být na sále dvacet devět hodin v kuse. Byl to neustálý proud zraněných, nekonečný tok.“ Chirurgové se v takovém případě stihnou vystřídat, ale sanitářů není nazbyt. Tehdy neměl Malíře kdo nahradit.
Práce sanitáře na chirurgické jednotce v blízkosti fronty začíná úklidem zakrváceného oblečení po předešlém zraněném. „Protože za chvíli přijede další, s konkrétními zraněními musíme přípravu předem plánovat. Pokud má další na řadě raněnou například levou nohu, vím, že to tam musím vystlat, ať se na mě potom nečeká. Také je tam se mnou operační sestra, která chystá nástroje. Jsme sehraní, ale občas do sebe vrážíme zadky a pak se omlouváme,“ směje se Malíř a pokračuje. „Jakmile je sál připravený, okamžitě přijíždí další raněný a vše běží nanovo. Žene tě stres. Díváš se na tu spoušť a prostě víš, že musíš přidat. Ale můžu říct, že nám na sále neumřel ani jeden člověk. Všechny jsme zachránili. Velké díky patří našim specialistům, chirurgům. Ale samozřejmě nebýt nás, tak by tam stáli až po kolena v krvi,“ uzavírá Malíř náhled do dlouhých směn odpracovaných jen na vodě a adrenalinu. Jistá rovnost ve vztahu různě kvalifikované práce je tady možná ještě znatelnější než v běžném nemocničním provozu. Nakonec ho doplní i Oleksandr myšlenkou, kterou slýcháme v obměnách snad u všech jednotek, ať už politicky vyhraněných, nebo ne: „Nejdůležitější je tady vzájemná pomoc.“
Každý podle svých schopností
„V naší jednotce každý dělá to, co mu půjde nejlépe. Velitelé v tom nikomu nebrání,“ říká Malíř, který se tak postupem času stal bojovým zdravotníkem. „Můj úkol je jasný, najít raněného a stabilizovat ho. Používáme MARCH, americký postup, jak odhadnout stav zraněného, zastavit kritické krvácení, ohlídat dýchací funkce, šok. Jednoduše to nejkritičtější, než se poraněný může dostat do bezpečí. Pokud je stabilní, hodím si ho na rameno a odvedu do bezpečí. Pokud to na rameni nepůjde, neseme ho ve dvou na nosítkách. Nemáme nosítka? Tak ve více lidech odnášíme raněného v rukou.“ Po příjezdu evakuačního vozidla jede zraněný na stabilizační bod ke specialistům. V bezpečnější vzdálenosti od přímých bojů se pak už dají dělat i náročnější zákroky.
Podceňovaným nebo i přehlíženým nebezpečím je velké množství mozkových kontuzí. Jde o zdánlivě lehčí zranění z přední linie, zvukově-tlaková zhmoždění mozku způsobená blízkým výbuchem munice. „V civilním jazyce jde o mnohem silnější otřes mozku. U těžkých případů ji provází protržené ušní bubínky a krvácení. Je potřeba hospitalizace, kapačky, dieta a ředění krve, aby se předešlo vzniku krevních sraženin v mozku. Já sám jsem lehčí kontuzi utrpěl, když za stěnou vybuchla kazetová munice. Vyletěla okna a neprůstřelné vesty, které měly na parapetech bránit šrapnelům, letěly taky. Bylo to jako by mě někdo praštil po zátylku. Okamžitý pocit na zvracení, silné bolesti hlavy,“ popisuje následky Vitalij.
A Oleksandr ho doplňuje: „Sluch se ve většině případů časem obnoví, samozřejmě ne zcela. Sama kontuze se ale úplně vyléčit nedá.“ Do budoucna se u poraněných zhoršují mentální funkce, část mozkové tkáně se nárazy a otokem neobnovitelně poškodí. Opakovaná silná kontuze může stát vojáky i život. Když pomineme krátkodobé následky, jako je dočasná nespavost, přinášejí kontuze i dlouhodobé újmy: „Dosud mi píská v uších. Během dne to neslyším, ale jakmile se snažím usnout, slyším neustálý bzukot podobný dronu. Takové jsou následky válčení ne jeden na jednoho, ale dron na artilerii.“
Zmínky o příměří
Po znovuzvolení Donalda Trumpa do funkce prezidenta se v mediálním prostoru čím dál více objevuje otázka mírových dohod. Když se ale zeptáme, jak se v téhle situaci osobně staví k možnosti dohody s Ruskem, oba vojáci kroutí hlavou. „Popravdě, já zprávy ani nečtu. Moje zprávy jsou to, když kluci přijdou zepředu,“ mávne Oleksandr rukou. Malíř se nad otázkou trochu déle zamýšlí a po krátké odmlce pokračuje za oba: „Ti, kdo jsou pro dohody o příměří, se dohodnou jen na zmrazení konfliktu. Rusové se tak zmátoří a půjdou dál. A kdoví, jestli tím příště neutrpí i Evropa. Právě proto jim podle mého nesmíme dávat ústupky. Zmrazení konfliktu do mých plánů nezapadá. S příměřím souhlasím, ale s plným příměřím. S jejich stažením za hranice Ukrajiny uznané roku 1991.“
Za dva a půl roku, co je Malíř na frontě, nemusel podle svých slov střílet, jen zachraňoval a je za to rád. Vzápětí ale dodává: „Zpočátku války jsem přál smrt jenom jednomu člověku, Putinovi. Protože to on tohle celé rozpoutal. A všichni ti kluci sem přišli hlavně kvůli tomu, že je Ruská federace v háji. Nedostávají tam výplaty, tak čert to vem, že tu umřou, ale pomůžou rodině. Já jsem je chápal a jim jsem smrt nepřál. Ale viděl jsem už toho tolik, všechna ta zvěrstva nejen v Buči a Irpini, že už nikoho nelituji…“ Za všechny situace zmiňuje listopadový případ, kdy ruské jednotky zasáhly onkologickou kliniku v Záporoží naváděnou leteckou bombou. Při útoku zemřelo osm lidí a čtyřicet bylo zraněno. „Čeho dosáhnou bombardováním onkologických pacientů? Je nulová šance, že by tam přebývali vojáci, byli tam jen civilisté, kterým na tomhle světě už moc času nezbývalo. Nevím, kdo tam ta tlačítka mačká, ale po takových výjevech už je nelituju.“
Vánoční atmosféru můžeme v malých náznacích najít i tady. Někteří vojáci si svá obydlí zdobí baňkami a řetězy. Zatímco v dílně na výrobu pozemních dronů jsme jeden malý ozdobený stromek zahlédli, u zdravotníků po vánoční atmosféře pátráme marně. Na otázku, jaké to je být ve službě přes svátky, odpovídá Malíř: „Jsme neustále v bojovém nasazení. Teď nejde cokoli plánovat.“ „Plánovat budeme, jakmile bude po všem,“ dodává smířeně Oleksandr. Po krátkém zamyšlení se ale Vitalij přece jen usměje a dopoví: „Před válkou jsem koupil dva dubové sudy. Nechal jsem si je opracovat a nalil do nich dobrou pálenku. Jakmile válka skončí, oslavíme jak svatbu dcery, tak i všechny Vánoce a Nové roky, narozeniny, co nám zdraví dovolí. Zkrátka oslavíme všechno, co jsme tady na frontě zameškali.“
Polina Davydenko, Lukáš Dobeš